Sebevraždy veterinářů

publikováno v: Nezařazené | 0

Existuje několik článků a studií o sebevraždách veterinářů. Zajímavé téma, který mě pochopitelně zajímá a třeba bude i vás.

Ze studií vyplynulo, že jeden ze šesti amerických veterinárních lékařů uvažuje o sebevraždě. U britských veterinářů je 4x více případů sebevražd než v ostatní populaci a 2x větší než u humánních lékařů. Z veterinářů dochází k sebevraždám nejvíce u specialistů na koně.
Autor jednoho článku, veterinář, považoval toto za nemožné, ale pak začal počítat případy ve svém okolí. Bohužel, také znám několik kolegů, kteří takto smutně skončili.

Co k tomu vede? Obecně prý neexistuje žádný závažný důvod, ale … veterinář se často setkává s ukončením života z důvodu zastavení utrpení a vidí to jako alternativu řešení utrpení vlastního. „Jako veterináři víme, že smrt je ukončení bolesti. Učí nás ukončit bolest euthanazií. Takže, když máme psychické bolesti, řešíme to také tak.“ Krom toho má veterinář zákonný přístup k přípravkům na eutanazii a jejich snadná dostupnost nabízí okamžité řešení. Problém má ale víc faktorů. Tyto faktory mohou způsobit intenzivní psychickou i fyzickou bolest. Veterináři mají značně stresové zaměstnání už obtížným přijetím na studia, vysokým očekáváním ze strany jejich klientů, dlouhou pracovní dobou, pocity soucitu v jednotlivých případech. Odpovědnost veterináře se zvyšuje spolu s tím, jak jsou zvířata více a více povyšována na členy rodiny. Veterináři nejsou vůbec nebo minimálně vyškoleni v psychologických problémech. Snad ne všichni, ale mnozí mají dispozice k depresi. Vyčerpání sdíleným soucitem, nepravidelný denní režim, vysoká zátěž mají vliv na osobní a rodinný život. Zatěžující jsou i vysoká očekávání a požadavky klientů. Bylo prokázáno, že sebevražda ve vzájemně propojené skupině vede k vyvolání stejného druhu chování.

Lidé využívají práce veterináře a jeho laskavosti, schopnosti naslouchat jejich problémů. V článku k poslední studii se píše, že veterináři jsou citliví … velmi citliví. Je to možná proto, že pociťují zodpovědnost za zvířata, která se sama nemohou vyjádřit a své pocity sdělit.
Někteří veterináři jsou vyčerpaní, nemohou spát. Někteří se stáhnou z práce a života. Jiní se léčí sami, dlouho pracují, tráví hodiny telefonickými hovory s majiteli zvířat, aniž by bylo očekáváno odškodnění za jejich čas. Očekává se něco takového od lékaře nebo právníka? Rodinu a přátele vidí jen o víkendech a když se snaží klientům nastavit přiměřené limity, jsou označovali za „nepřátelské“, „nepřístupné“ a „že pracují jen pro peníze“. Proč se tedy tolik lidí snaží o toto povolání? Milují zvířata a chtějí pomáhat jim i jejich majitelům. Veterinární medicína byla kdysi ceněnou profesí. Společnost je čím dál tím cyničtější a chová se naprosto neuctivě ke vzdělání. Obvinění majitelů, že byli donuceni utratit svého mazlíčka, protože si nemohou dovolit veterinární péči, je možná jedna z nejhorších a nejdrsnějších věcí. Je to špatná a zcela nepřijatelná forma citového vydírání.

Autor článku k poslední studii sestavil seznam situací, kterými majitelé zvířat přispívají k frustracím veterinárního lékaře:

  • Pokaždé, když říkají veterináři, že je úkon příliš drahý nebo že pracuje jen pro peníze.
  • Pokaždé, když odmítnou náročnou a drahou diagnostiku, ale přesto chtějí vědět, „co je s vaším mazlíčkem špatné“.
  • Pokaždé, když ve společnosti nebo na jiném zcela nevhodném místě a zjistí, že někdo je veterinář a žádají ho o bezplatnou radu o svém zvířeti.
  • Pokaždé, když je obviněn veterinář, přestože k předčasnému úhynu domácího mazlíčka vedl nedostatek preventivní péče.
  • Pokaždé, když je požadována neodkladná veterinární péče mimo běžnou ordinační dobu přestože zdravotní problém trvá několik dní.
  • Pokaždé, když si stěžujete na náklady za veterinární péči, srovnáváte je s lidskou medicínu a nehledíte na pojištění zvířat.
  • Pokaždé, když nemáte prostředky na péči o vaše domácí zvíře a myslíte si, že ale máte právo ho mít.
  • Pokaždé, když si majitelé mercedesů a BMW stěžují na vysoké ceny například za kastraci veterináři absolventovi, který má obrovské dluhy za vybavení ordinace.

Pod článkem jsou i diskusní příspěvky. Mimo jiné tam kdosi říká, že sice chtěl pracovat se zvířaty, ale nechtěl je vidět nemocné, a proto není veterinářem.
Jiný dodává, že veterináři bývají introverti a okolí nemá tušení o jejich osobních problémech.
Jiný diskutující si po přečtení zvýšeného počtu sebevražd u veterinářů, že jedním z důvodů by mohlo být, že se veterináři setkávají se zvířaty, kterým se nedostává dostatečná péče nebo jsou týraná. Někdy majitelé odmítají pokračovat v léčbě nemocného psa, ale odmítají jeho život ukončit, přestože pes trpí. To je velmi náročné na psychiku veterináře.

Sympatické je shrnutí na konci článku – ať jsou kriteria a poznatky jakkoli pravdivé a stresující, pozitiva tohoto povolání jsou převažují. Většina veterinářů se pro své povolání rozhodla v dětském věku a nedovede si představit jinou profesi. Já bych za sebe dodal, že veterina je krásné povolání…ale někdy je nejnáročnějším prvkem na zvířecím případu jeho člověk.

Napsat komentář

3 × three =